panenka

18.03.2016 16:20

"Kdysik dávno co jsme byly stanovat na jednom krásném místečku jménem skálka . Jméno jsme si vymyslely aby se okolí nedozvědělo skutečný jméno a historii.

Vlastně historii to místo nemá noo moc nádhernou, ale ba naopak krveláčnou. Ale dost o skalce. 
Vždy jsme tam jezdily na víkend. Takže den našeho přijezdu byl pátek. Jééjéé já jsem se v práci nemohla dočkat odjezdu. 
Popis cesty sem dávat nebudu. Naše cesta NIKDY nebyla naprosto normalní. NIKDY! My nejsme normalní banda. Při cestě tramvaji, jsme si zpíváli táborové písně. Díky bohu že nás řidíčí už znály a tramvaj vždy byla poloprádná. Nikomu nic nevadilo a my byly spokojení. Cestou lesem, jsme nikdo nekouřily, nikdo ani nezpívali, ani nemluvily. Ale vychutnavali jsme si tu vůní lesa.

Já jsem si v duchu pozpěvolala svoji oblibenou písníčku "japonečka" 
"Míšo?!" vyrušíl mě z mého tichého zpívaní Hanys. Hanys je bratranec. 
"Nemám, nedám a nic neprodávam. Ale co potřebuješ?" Odpovídám s usměvem. 
"Nezabloudily jsme?" ptá se Hanys. 
"Noooo, odkud vítr vane? " pousměji se a zavřu oči. Všichni utichli tak že byl slyšet jen jemnoučky vánek který si potichu pohrával s listím v lese. Známa vůně, mechu a vyhřatého kamení která mě nikdy neoklame mi napověděla že jsme již blízko. 
Pokývla jsem hlavou do boku a každý věděl kudy jít. 
Hanys mi jemně poplacal po ramení, jako odpověď díku, Denisa se na mě usmála, a Lukáš můj tehdejší přítel se začal tvařit kameným výrazem kter o něm napovídal že opět i přes všechnu svoji snahu uspět, neuspěl a opět mu holka natřela prdel. 
Pousmála jsem se a šla jsem v čele cele vypravy. Neřikám že bych nikdy nepanikařila, ano už jsem i já parkát spanikařila. Ale nikdy né déle jak na 15 minut. 
Když jsme došli na náše "místo" odložily jsme si věci. Rozdělili jsme si práci. Tedy domluvily jsme se kdo co bude dělat. Takže Hanys, Lukáš postavit stany. Denča, udělat šňuru na prádlo. Prostě natahnout provaz mezi dva stromy. Večer to sloužilo jako sprcha. Před den jako stín. 
A já? Já jsem se vydala na dřevo. Nikdy jsem se nebála jít do lesa. Tak jsem se vydala na dřevo. Když jsem se varacela cestou zpět. V mechu jsem zahledla malou panenku v mechu.

Chvilku jsem si myslela že někomu patří,ale nikdo ji nehledál ani v okolí nikdo nebyl.Tak jsem ji vzala do našeho taboříště. Přes den panenka odpočívala ve stanu. 
Večer když jsem šla spát. měla jsem dívný pocit. Ale toho pocitu jsem se nedokazala zbavit. Pocit jsem se snažila potlačit, ale moc to nešlo. Když se mi konečně podařílo usínát kolem stanu jsem začla slychat kroky. nejdřív jsem si myslela že je to Hanys nebo Denča tak jsem to nějak neřešila. 
Ale když se mi začal odepinat zip od stanu tak to jsem začla řešít. Začla jsem panikařit. Prostě jsem ječela. Během pár sekund vše utichlo. Uslyšela jsem hlasitý povzdych a to je vše.
Vylezla jsem vyděšena ze stanu a šla jsem si sednout k ohni. Tak jak byla krásná letní noc. Během vteřiny se ochladilo. Nevěděla jsem co dělat a strachy jsem strnula. když jsem vydechla před očíma se mi objevila pára. 

Zpanikařila jsem ještě víc. Potichu jsm šeptala "Hanys?Deni??Lukaši?" Nikdo mi neodpovídal.
Kousek odemně jsem slyšela křupnutí větví. 

"Neslyší tě" Ozval se mužský hlas za mnou. Chtěla jsem se otočít, ale během sekundy postáva stála předemnou. Pane božeeeeeee co to je? Pomyslela jsem si. 
"Belzebub jméno mé" Představila se mi neznáma osoba. 
"Haha, vtip dnešního večera" odvětila jsem. 

Mlčel. Ale stejně mě to nedalo pokoje a musela jsem si znova rypnout. 

"A čím jsem si zasloužila tak vzacnou návštěvu?" pousmála jsem se. 

"Snad ti nemusím připominat či krev ti koluje v těle" řekl vážným hlasem 
"Rodiču" Nechápavě jsem se odpověděla. 
"Ne hlupačko! Našeho pana! Krále!" 
Nechápavě jsem se podívala
"Luciféra" Povzdechl. 
"A důvod?" odvětila jsem. 
"Vidím že toho moc o své minulosti nevíš, natož o minulosti rodiny.." 
"Nic nevím" 
"I ty i tvá rodina jste kdysik provozovali černou... " 
"fuj to není pravda! " odvětím
"Vím že nevěříš, ale co to máš na krku a proč?" 
Ukazal na můj pentagram na mém krku který jsem dostala od své babičky jako talisman.
"talisman" odpověděla jsem s klidem
"Talisman?" Zuřivě odvětil muž. 
"Ano" 
"A máš ještě něco co hledám a stále mi utíka" 
"A to?" pousměji se.
A pak si vzpomenu na panenku v mém stanu kterou jsem dneska našla. 
"Ano tu chci"
"Důvod?" zeptám se
"Osobní tajemnství" odvětí
Odskočím do stanu a popadnu tu panenku, znova usedám na lavičku.
"Mluv nebo ji spalím" odhodlaně čekám na odpověď

Belzebub jen hlasitě povzdechl a usadil se vedle mě, ruce napjatě mdlul a přítom se zdlouhavě dívál do ohně. 
"Víš náš pán se kdysik odhodlám k tomu že část zloby pošle do světa, ale v tom mu chtěl zabranit jeho bratr" 
"to vím, raději mi řekni co nevím" 
"No co nevíš?" skřípl zubami Belzebub. 
"Například nevíš to že, část toho zla je v ní. Je to jako pašovaní drog. Nemohl poslat cele zlo do světa jen tak, tak se to snažíl utajit. Utajit tak že odhodil nenapadnou hráčku a čekam co se stane" 
"A stalo se?" skočím do řečí.
"Spousta věci, napřiklad to že byly války" 
"Hááá a spousta lidi měla za to že je to dílo boží, to je hustý! " zasním se. 
"To není hustý! Ano možná to bylo chvilku zabavný, ale po tom co se vše stálo a nestálo jsme o ni začli znova usílovat" 
"Co se stane když vám padne znova do ruky?" 
"Chceme opravit minulost a napravit pár zasadních chyb! " 
"Né to vám nedovolím !!! Díky těm chybám se lidstvo zasadně poučílo! díky válkám víme čím si naší predci museli projít" 
"Jsi ubohá hloupa dívka! " 

"Co prosím? " odpovidám oprvženě
"Je to tak! Nevíš co mluvíš ! " rozhněvá se Belzebub.
"ÁÁ slečínka se nám hněvá. Pověz je pravdou že Lucifer je nádherný muž?" 
"Nádhérny? Je ten nekrasnější a dokaže tí splnít nač si vzpomeneš" 
"Cokoliv?" 
"Ano cokoliv, ale zadarmo to nebude ! " 
"Fajn tak chci zpět svoje prarodiče! " 
"To přece nejde a to víš ! " naštvaně se na mě podívá Belzebub. 
"Nejde? Tak sbohem! odvratím a vstávám.

„ Ne, počkej“ ozve se zamnou.
Pomalu se otočím s nechápavým výrazem v obličeji „ano?“ zeptám se.

„Já ti dám 24 hodin, na to abys prožila poslední den s prarodiči, ale má to svůj háček“

„Jaký?“ bez přemyšleni odpovídám.
„Neřekneš jim, že už jsou dávno po smrti , a budeš se chovat, jako by nikdy nezemřeli“ varuje mě se styčeným ukazovákem.

„Proč, ale? Proč jim nesmím nic říct?“

„Neuvěří ti to, a budou tě považovat za blázna“

„Máš šanci snima prožít poslední den, ale nesmíš nikomu nic říct“.

„Ani mamce?“ smutné se zakoukám do země.

„A co když náhodou, se prořeknu?“
„Krom toho, že ti hned vezmu prarodiče, tak i všechny co máš ráda. A věř mi že pekelným psům se nikdo nevyhne“.
„Myslíš toho miláčka, kterého jsem ti zabila?“

„Tos byla ty?“ podivil se Belzebub.

„Ano, koho bys čekal? Robina Hooda?“
„To ne, ale překvapuješ mě čím dál víc“

„To jsem ráda, takže nová dohoda, prarodiče tu budou na 48 hodin, budou o tom vědět i sestra a mamka. Jinak ti ty tvé miláčky pozabíjím do jednoho“

„Tak ty chceš se mnou obchodovat?“
„Malinko“ bez přemyšleni odvětím.

„Ne! Uděláme to jinak“

Mlčky pokyvnu hlavou, jako gesto souhlasu.