Hrabě Van Drakula
Sedla jsem si na patník chodníku a sledovala jsem protější chodník kde pobíhala moje fenka. Sluchátka na uších, a své okolí jsem nevnímala.
Za krkem mi proběhl mráz. Mráz? Podivila jsem se. Otačím se. Za mnou stojí ne přilíš vysoky hnědovlasy muž. Leknu se..
"Hledá te něco? " ptám se s važným hlasem muže.
Muž se usměje, natahne ruku a pomuže mi vstát.
"Ano Míško hledám, a to zrovna Tebe" s chladným vyrazem v obličeji se usmál.
"Mě?" zarazila jsem se "A odkuď znáte moje jméno?" podívala jsem se vyděšeně na muže, mezitím se snažím otočít, ale nejde to...
"Neboj se mě má mila, nejdu ti ubližit, ale pomoc ti"
vyděšeně se dívám na muže...
"Pomoct mi? Jak? "
muž se jen usměje a luskne prsty..
probudím se na chodníku, vedle mě stojí moje fenka a štastně vrtí ocaskem. Podívam se na ni,ale ona na nic nečeká a rozběhne se na konec ulíce. Na nic nečekám a běžím za ni. Za kopnu nevím o co. Na chodníku nic viditelného není.
Beznadějně řvu do tmy "Gitooooo" No super tohle mi ještě schazelo hledat v noci psa.... Řikala jsem si v duchu.
Předemnou se objevil hnědovlasý muž, ten ktereho jsem viděla již předtím.
" Už ji nepouštěj na volno"
Podava mi vodítko s moji fenkou...
usmála jsem se, popadla vodítko a otočila chtěla jsem se vidat na cestu zpět domů.
Kolem našeho vchodu se pohybovaly černé stíny a pak postupně do vchodu vchazely.
Muž se nahnul " démoní 3 kategorie" pošeptal mi do ucha...
Skameněla jsem. Nevěděla co dělat.
Muž mě popadl za ruku a vedl temnějšíma uličkama. Dovedl mě k nějakému vchodu, dal mi do ruky klíče.
"3. patro. První dveře a dobrou noc"
Nechapavě jsem se na muže podívala. Sklonim hlavu a Gituš štastně vrtí ocáskem.
"Děkuji" otačím se a muž nikde.
Přepadaji mě pochyby, ale dneska se vracet domů už nechci....
Podívam se na klíče ktere držím v ruce...
Hlavně se mi honí myšlenky "Kdo byl ten muž" znova si přehravam v myšlenkách děj který se odehrál...
Zažila jsem ledacos,ale tohle bylo na mě vážně moc..
Něco se mi opíra o nohu, sklaním hlavu a vidim věrnou tvář Gity jak radostně vrtí ocáskem a čeká..
Otevírám vchodové dveře.
Bojím se... Tma ... Nesnaším tmu..
Snažím se nahmatat spinač na světlo...
Stiknu spínač... "konečně světlo" pomyslím si...
Přistupuji k výtahu a nastupuji.. zamnou mě věrně sleduje Gita...
Výtah se zavíra a mě přepadaji pochybnosti. Žaludek se mi svíji.. Mám strach..
Dveře od výtahu se otevíraji a Gita vybíha a já ji nasleduji...
Odemýkám bytové dveře.. Vchazím plná nejistoty...
Gita se rozběhla do vedlejší mistnosti.. Běžím za ni..
Už jsem vyčerpana a unavena..
Stojím před manželskou postely na ni leží papír..
Přistupuji blíž..
"Milá Míško, ničeho se již neboj. Ustel te si a ráno se uvidíme. S pozdravem V."
"V?" Pošeptám udiveně
"Vacláv, Vendelín, Vít, Vojtěch...."
"Na V začiná spousta jmén, nemohl se podepsat celým jménem? " naštvaně sem pokrčila papír a hodíla jsem ho někde na zem...
"Ráno se ho snad zeptám na cele jméno" pomyslela jsem si,ale to jsem nevěděla ještě co mě čeká....
Otevírám oči. Probouzím se do tmy.
"Dobré ráno princezno" ozývá se někde blízko mě.
"Kde to jsem?" ptám se.
Protahuji se "Jééééé já se vyspala tak báječně"
"Gito?Sakra kde je zase ten pes? "
"No tak brrr mala" odpovídá muž.
"Mala? "
"Ničeho se neboj, o psa je dobře postaráno a o tebe bude taky. Převléct, posnídat-večeřet a pustíme se do práce"
Nechápavě se dívám na muže "Do jaké práce?"
"Víc teď neřeš, tu máš věci za 10 minut sraz v kuchyni"
"10 minut? a on se zbláznil? " šeptám si pod nosem.
"Všechno slyším" ozývá se z vedlejší místnosti.
"No super" odpovídám naštvaně.
"Černé šaty? Glady? To jdeme na koncert nebo co?" prohlížím si věci.
Oblékám si šaty, vážu boty. Přicházím do jídelny.
"No paní" žasne muž "Sluší ti to" usměje se.
"Děkuji" s úsměvem odpovídám.
"Mimochodem, dlužíš mi vysvětlení" podávám mu zmuchlaný papír se vzkazem který ležel na postely.
"A co by tě konkrétně zajímalo?" Usmívá se muž.
"V. Jako co V? " podívám se na něj.
"No prostě V jako V. Víc tě zajímat nemusí" rozčileně odpovídá muž.
"Tak fajn, děkuji za nocleh. Já jdu domů" pomalu vstávám od stolu.
"Nikam!" rozčileně třískne muž pěstmi do stolu.
"Jmenuji se.... V.... V.... Vladimír. Vlad... Nebo prostě V"
"A jak to šlo" odpovídám ironický.
"Jak vidím hlad nemáš, jde se na věc"
Nechápavě se divám na muže...
Vlad odchází do vedlejší místnosti...
pokračovaní...
Mlčky sleduji jeho kroky a dlouze zívnu.
"No pojď pobízí mě muž z vedlejší místnosti"
Dlouho se nerozmyšlím a jak poslušný pejsek jej nasleduji do vedlejší místnosti. V podbříšku mám dívny pocit, ale snažím se jen přebít pobrukovaním písníčky. Pomalima krůčky se blížím k další místnosti. Záván tajemna mě nenechal v klidu.
"Pane božže, pane bože" pronesu s nadšením, když vstupuji do místnosti. Byla to obrovská knihovna. Já jsem na knihy pes, kdybych mohla tak v nich i spím. Ale to jaksik nejde.
Podívám se na Vlada který je otočený ke mě zády. Nevím jak na sebe vhodně upozornit. Třeba ani neví že jsem tam sním.
Nenapadně a potichu si odkašlu. Vlad leknutím sebou cukne a omylem upustí jednu knihu na zem.
"Krucinál! Ženská to se nemužeš hlasit jinak? Než mě tak lekat?" vztekle pronese.
Citím se trošku trapně a potichu zašeptám "pardón" Rozhlížím se kolem sebe, a usedám si na první židly která se mi naskytne jako vhodné pohodlné křeslo.
"Ale je dobře že jsi tu" Prohlassil svým hlubokým hlasem a malinko se pousměje.
"A proč nemužu jít domů? A proč ti démoní byly u nášeho vchodu? Co... " ani nestihnu dopovědět větu a už mé rty umlčuje ukazovačkem na mých rtech.
"Neboj všechny otázky budou odpovězeny, ale vše postupně!"
"Tak zaprvé, někdo otevřel bránu, za druhe ty už domov nemáš"
"Takže jsem bezdomovec"? přerušuji ho.
"Nejsi, ale nech mě domluvit"
Zhluboka se nadechuji aby nešlo poznat že je mi do pláče.
"Přesně nevím proč šli ti démoni zrovna po Tobě, ale něco tuším. Ale první ti dám přečist pár knížek než tě vezmu znova ven"
"Hm užasný" povzdechnu.
Vlad na nic nečeká a poklada předemne pár zatuchlých a tlustých kních. Zaván zatuchlosti je silný tak že mě to nutí do kašle. Moje oči radostně pozoruji knihy, ale ruce se bojí jích dotknout. A mozek raději nespolupracuje.
„Budeš tak na ně civět nebo se pustíš do čtení?“ Ozve se z poza knih jeho hlas.
I nadále s užasem sleduji knihy, ale stále se nemohu odhodlat k tomu abych jednu popadla do ruky a četla jsem. Obavám se že jsou přílíš staré a pro mě i přilíš cenné a s moji nešikovnosti bych nerada způsobila nějaký problém. Třeba ten že by se mi v ruce čístě náhodou jedna knih rozpadla. To bych vážně nerada. A zas na druhou stranu přichazí otázka. 'koušou?!' člověk nikdy neví co na něj kde vybafne, nebo jen pokouše. Tak či tak opatrnost je na místě vždy důležitá.
Opatrně beru do ruky první knihu která leží nejvýše. S takovou opatrnosti jak kdyby matka brala do naruče své čerstvě narozené dítě, tak s takovou opatrnosti já zacházím s knihou.
Když ji otevřu na první stránce je psano „démoni všech kategorii“ jemně mi proběhne mráz po zádech. A v hlavě se mi honí snad tísíce myšlenek. Proč nemůže být jen jedna kategie, proč se vše třídí do kategorii a pod skupín atd.
Text knihy byl velice zajimavý, poučný a pro mě naprostý ráj. Natolik jsem se zabrala do čtení knihy že jsem opoměla na čas i na to že bych měla jít venčít psa.
Gituška netrpělivě chodila z místnosti do místnosti. Nevím jestli uběhlo jen několik minut, či hodin.
"Hm zajimavé" zamumla jsem si pod nosem. Na své noze citím jemně drápky moji fenky. Ona se vždy o mě opře a začne se protahovat. Čímž na sebe se snaží upoutat pozornost.
"Půjdu ven s..." ozve se zamnou. Otačím hlavou a vystrašeně se divám co se dějě. Zamnou stoji V s vodítkem od Gity. Nepatrně se usměji, protože mě těší že je pěkně starano o mě i o Gitu.
Neodpovidám a znova se otačím se knize a studuji. Krom myšlenek na předchozí dívnou noc, se mi začinají motat myšlenky z knihy. Tolik informací najednou. Tolik zajimavostí. A já se stále nad tím co znám začínám být čím dál víc překvapená. Ano něco málo znám, ale jsou tu psané i věci které jsou pro mě novou informací.
Tak napřiklad zde 'čarodejnice smí vejít do kostele' cože co? Ale text pod tím už není o moc přijemný.
Raději nekteré věci fakt neznát nebo si je nenapamatovat. Ale taky stále zůstavá otázkou proč já si to pamatovat musím. Proč já? Proč to nemohl být někdo jiný?
"Večeře je na stole" přeruší mě Vladimír.
"Hm" odpovidám a čtu dál..
Během vteřiny mi někdo vytrhne knihu z ruky. Vyděšeně zvednu hlavu a nechapavě se divám co se děje.
"Opakuji to znova a naposledy!" zdůrazní Vlad.
"Večeře je na stole" dodá.
Pomalinku se zvedám, plná nejistoty a jdu směrem do vedlejší místnosti na večeří.
Při pohledu na stůl s večeří, mě pomalinku po koutku úst teče slina. Stůl ve stylu rautu je bohatým občerstvením pro všechny. Dokonce i na Gitu bylo myšleno. I ona má svý místo u stolu kde leží leží s vodou a velký tác vařeného kuřecího masa. Pomalinku usedám ke stolu kde na mě čeká