Ve jménu upíra
Můj životní přiběh začal před 230 lety. Byla jsem mladá holka. žila svůj užasný život. Měla jsem rodinu... až jednoho dne jsem se seznamila s jedným klukem. Byl nádherný. Ale stále mě něco k němu přitahovalo. Myslela jsem že je to láska. Ale to co mě k němu přitahovalo s láskou nemělo nic společného...
Ani jeden cit v tom nehrál žadnou roli, a přesto mě to k němu tahlo. Jak kdyby neviditelná nitka za kterou by on držel a tahal...
Jak kdybych byla jen jeho loutka a svět velké divadlo ve kterem bych vystupovala. A hrála svůj přiběh. Přiběh té dívky která byla kdysik člověkem než se zní stála zrůda! Proč zrůda? Protože upíři nezabíjeji jen pro radost. Že by se jím zachtělo zabíjet, tak někoho zabijou. Skutečně ne. Zabijeji protože musí nějak přežít. Bez jídla ani člověk nedokaže žít. Natož upír...
Píše se rok 1785 kdy jsem chodila ještě na školu.. Pro upřesnění jmenuji se Schanes. Ano jméno je dosti neobvykle. Ale jméno patřilo kdysik jedne vlčici která zachranila dítě. Nejdřív ji sedlaci chtěly zabít, ale pak se stála vesnickým členem rodiny. Když vlčice umřela. Vesničane ji udělaly důstojný pohřeb. Týdny a týdny drželi smutek a doufály že se jednoho dne vráti... Ale už se nevratíla..
Když jsem se narodila já, dostala jsem její jméno. Jsem hrdým nositelem. Jsem vysoká 163 cm teda moc výsoka nejsem.. Jsem špinava blondýnka .. S modrozelenima očima. Očima vlčice..
A tu začina můj přiběh...
Otevřu oči a rozhližím se kolem sebe. Ranní slunce mi svita do obličeje.
"Proboha kolik je hodin? " pomyslím si a snažím se nahmatat telefon kolem sebe..
"Na levé straně" ozve se hlas zamnou. Zaklonim hlavu a pohližím na výsokého kluka. S rezavimy vlasy..Můj bratr.
"Děkuji" nahmatam telefon a dívám se na něj. "Hodin jak na kostele" dívám se na hodiny na mobilu.
Vstávam a převlíkam se z pyžama do školního oděvu. Sukně, šaty a podkolenka. Vše co denně nosím do školy. Ne že bych chtěla, ale musím. Abych neporušíla školní řád.
Když už jsem oblečená, vyražím na školní autobus. Předemnou zastavuje modrobilý autobus a já do něj nastupuji. Hned se opět dveře zavřou a autobus se rozjede.
Postavím se doprostřed autobusu, abych umožníla dalším žákům uspěšně nastoupit. Rozhlížím se kolem sebe jestli nezahlídnu spolužáka nebo spolužačku.
Bezúspěchu. Můj zrak však zůstane na jednou klukovy stojícího kousek odemne. Nedívá se na mě, ale díva se z okna. Opatrně si ho prohlížím.
O kousek vyšší než já. "Krasný zadek" pomyslím si.
Černe vlasy na krátko střižené.
Nedokaži z něj spustit oči. Když jej tak sleduji dívá se z okna jak kdyby hleděl do neznáma..
Nějak nad tím nebadam a otačím hlavu zpět k oknu.
Dívám se do okna a stále na něj myslím. Vidím ho dneska prvně a už mi zůstal v hlavě ležet..
awww .. povzdechnu..
Citím že mě někdo sleduje, ale neodvažín se moc otáčet.
Zvědavost mi nedá, a otáčím hlavu směrem kde seděl. Sedí! Ten kluk. Poprve spatřím jeho pohled. Díva se na mě tak zamilovaně.
"Že bych se mu libila? " pomyslím si...
On mě však sleduje i na dále. Vstáva a kde směrem ke mě. Začinám se červenat..
"pane bože on jde sem!" pomyslím si a srdce mi skače radosti..
Přistupuje ke mě blíž. Podíva se mi hluboce do očí. Jednou rukou se drží tyče nad jeho hlavou a druhá se pomali přibližuje k mému krku.
Jako kdyby se na chvíly zastavil čas. Jako kdyby jsme v tom autobuse byly sami dva. Nic jsem nevnímala. V tuto chvíly není žadný okolí jen JÁ a ON!
druhou rukou mě chytil jemně za tvář. Naklonil se. A polibil na rty. Nebyl to letmý polibek, ale vašnivý. A já se vůbec nebranila. Jako kdybych to nebyla vubec já. Ale jen panenka která jako já vypada...
Ani jeden cit v tom nehrál žadnou roli, a přesto mě to k němu tahlo. Jak kdyby neviditelná nitka za kterou by on držel a tahal...
Jak kdybych byla jen jeho loutka a svět velké divadlo ve kterem bych vystupovala. A hrála svůj přiběh. Přiběh té dívky která byla kdysik člověkem než se zní stála zrůda! Proč zrůda? Protože upíři nezabíjeji jen pro radost. Že by se jím zachtělo zabíjet, tak někoho zabijou. Skutečně ne. Zabijeji protože musí nějak přežít. Bez jídla ani člověk nedokaže žít. Natož upír...
Píše se rok 1785 kdy jsem chodila ještě na školu.. Pro upřesnění jmenuji se Schanes. Ano jméno je dosti neobvykle. Ale jméno patřilo kdysik jedne vlčici která zachranila dítě. Nejdřív ji sedlaci chtěly zabít, ale pak se stála vesnickým členem rodiny. Když vlčice umřela. Vesničane ji udělaly důstojný pohřeb. Týdny a týdny drželi smutek a doufály že se jednoho dne vráti... Ale už se nevratíla..
Když jsem se narodila já, dostala jsem její jméno. Jsem hrdým nositelem. Jsem vysoká 163 cm teda moc výsoka nejsem.. Jsem špinava blondýnka .. S modrozelenima očima. Očima vlčice..
A tu začina můj přiběh...
Otevřu oči a rozhližím se kolem sebe. Ranní slunce mi svita do obličeje.
"Proboha kolik je hodin? " pomyslím si a snažím se nahmatat telefon kolem sebe..
"Na levé straně" ozve se hlas zamnou. Zaklonim hlavu a pohližím na výsokého kluka. S rezavimy vlasy..Můj bratr.
"Děkuji" nahmatam telefon a dívám se na něj. "Hodin jak na kostele" dívám se na hodiny na mobilu.
Vstávam a převlíkam se z pyžama do školního oděvu. Sukně, šaty a podkolenka. Vše co denně nosím do školy. Ne že bych chtěla, ale musím. Abych neporušíla školní řád.
Když už jsem oblečená, vyražím na školní autobus. Předemnou zastavuje modrobilý autobus a já do něj nastupuji. Hned se opět dveře zavřou a autobus se rozjede.
Postavím se doprostřed autobusu, abych umožníla dalším žákům uspěšně nastoupit. Rozhlížím se kolem sebe jestli nezahlídnu spolužáka nebo spolužačku.
Bezúspěchu. Můj zrak však zůstane na jednou klukovy stojícího kousek odemne. Nedívá se na mě, ale díva se z okna. Opatrně si ho prohlížím.
O kousek vyšší než já. "Krasný zadek" pomyslím si.
Černe vlasy na krátko střižené.
Nedokaži z něj spustit oči. Když jej tak sleduji dívá se z okna jak kdyby hleděl do neznáma..
Nějak nad tím nebadam a otačím hlavu zpět k oknu.
Dívám se do okna a stále na něj myslím. Vidím ho dneska prvně a už mi zůstal v hlavě ležet..
awww .. povzdechnu..
Citím že mě někdo sleduje, ale neodvažín se moc otáčet.
Zvědavost mi nedá, a otáčím hlavu směrem kde seděl. Sedí! Ten kluk. Poprve spatřím jeho pohled. Díva se na mě tak zamilovaně.
"Že bych se mu libila? " pomyslím si...
On mě však sleduje i na dále. Vstáva a kde směrem ke mě. Začinám se červenat..
"pane bože on jde sem!" pomyslím si a srdce mi skače radosti..
Přistupuje ke mě blíž. Podíva se mi hluboce do očí. Jednou rukou se drží tyče nad jeho hlavou a druhá se pomali přibližuje k mému krku.
Jako kdyby se na chvíly zastavil čas. Jako kdyby jsme v tom autobuse byly sami dva. Nic jsem nevnímala. V tuto chvíly není žadný okolí jen JÁ a ON!
druhou rukou mě chytil jemně za tvář. Naklonil se. A polibil na rty. Nebyl to letmý polibek, ale vašnivý. A já se vůbec nebranila. Jako kdybych to nebyla vubec já. Ale jen panenka která jako já vypada...
"Konečnááá" ozve se hluboký hlas našeho řidiče autobusu.
Pousměje se na mě a ještě jednou mě pohladí po tváří "tak po škole" zašeptá mi do ucha.
Srdce se mi může radosti rozskočít.
Pousměje se na mě a ještě jednou mě pohladí po tváří "tak po škole" zašeptá mi do ucha.
Srdce se mi může radosti rozskočít.