Žij ! Bojuj, neupadni a

nevzdavej se.

Schanes...

Každý z nás občas mýva den kdy potřebuje utéct od reality. Občas vypnout a zapomenout na vše co se děje. Nebo co vás trapí, já je mývála často a proto jsem začla psát, ale časem už psaní pro mě něbylo jen utěk, ale nájednou se z toho stál můj koníček.Najednou to bylo něco co mě baví, něco kde mužu já být ten kdo rozhoduje o osudu postav. Až jednou když jsem mě psaní zahltilo natolik že jsem málem zapomněla přestat.. Moje dílo není jen „povídka“ ale je to něco co jsem skládala ze svýho života, a z mojich snů co se mi zdávali.

Na konci ČR stojí nenapadně zchatrala budova, jejíž historie je docela mrazivá. Jedna se o bývalou budovy psychiátrické lečebny. Kde lékaři dělali pokusy na lidech. Testovaly různý látky a léky. Z normalních lidi se stavali blázni..

A blazní pak umíraly za krutých podmínek.

Byly zde zavření matky s dětma, vojáci kteří zde přišli na pomoc a už se nevrátili, odsouzenci i lidi kteří zde hledali jen lékařskou pomoc.

Do dneška se neví přesný čislo kolik lidi zde zahynulo. Odhadovaný počet se pohybuje kolem čtyř tisíc, ale ani toto čislo není přesný. Mohlo by být větší čí menčí kdyby se dochovala evidence o zákrocích a hlavně pozůstatky lidi, kteří udajně měli být pohřbení na místním hřbitově.

Legenda vypraví že tam straší. Že duše zemřelých tam stále žijou svůj bláznovský život. Ale sami jsme tomu nevěřili, dokuď jsme jejích přiběh nezažili na vlastní kůži.

A tady začína jejích a náš společný přiběh.

Ahoj, já jsem Angelika. Je mi dvacetčtyři let. Již dva roky bydlím se svým přítelem Davidem.

Oba jsme strašní dobroduzi.Máme rádi tajemná místa. Jeho dvacetiléta sestra Lucie a její přítel Daniel jezdí snáma. Vlastně jsme taková dobrodužná parta.

Poprvé jsme se rozhodli pro trošku víc zariskovat a jet na dobrodužnou vypravu. Ale to jsme stále netušili co nás čeká..

"Dobrý ráno mílačku, dáš si kávu?" usmívá se na mě David sotva otevřu oči. Rozespalým hlasem se snažím odpovědět "ano dám, jako bys mě neznal" usměji se šibalský na něj. Teda já bych ještě spala.

"Ty mála... " dodá David a přisedá si ke mě na postel, nakloní se nademně a vašnivě polibi. Pravou rukou jej chytám za krkem a snažím se jej víc svalit ke mě do postele.

David se na mě podívá a pak se usměje, jeho ruka mě hladí po tváři. Jak je to krasný a přijemný.

"První kávu a pak tu už bude Lucka s Danem" dodavá David. Usmějí se na něj " nene, první políbek, pak druhý a třetí a až pak kávu" šibalsky se na něj usměji a vyplaznu jazyk. Davidové rty se bez přemyšlení přilepí na moje a začne mě vášnívě libat. Mezitím jeho ruka mě hladí po bříše směrem k mým nadrum.

Chytam jej znova kolem krku jednou rukou a tou druhou jej hladím po zádech.

Citím vášeň, ale vím že není moc času.

Kéž by tato krásna chvíle nemusela jen tak skončit.Kéž by jsme nemuseli nikde jít.

Jeho ruka bloudíci po bříše začla bloudit po hrudi..

Jemně jsem ho škrabla do zad, abych jej upozornila že musíme hlídat čas.

David se na mě usmál "tak pojď ty kočko, udělam ti kávu" opatrně vstáva z postele. Já ještě ležím. Protahnu se a uslyším z kuchyně "zase si hraješ na dlouhého?" s smíchem se David směje mojemu protahovaní v postely.

Vstanu z postele. Mírně se mi točí hlava. Stojím na místě a zhluboka se nadechuji.

Udělam pár kroku do kuchyně a sedám si na židly. David předemně staví šálek kávy s usměvem na tvaří " vaše káva Lady". Podívám se na něj trošku nechápavě, ale když mi to dojde po pár sekundách usměji se na něj "děkuji Lorde" .

Opatrně si usrknu ze šálku z kávou.

"Davčo, zavolej prosím ještě Lucince ať na nic nezapomene"

"Neboj andílku, na ní je spolehnutí"

"Já vím, ale kdyby náhodou" podívám se na Davida 'psíma očima'

"Tak dobře zavolam" usmíva se David. Vezme si do ruky mobil vytočí číslo a volá.

Znova si usrkavám kávy.

"Ahoj Lucinko, mám ti jen vzkazat od Angeliky že nemáš na nic zapomenout"

"Však ji znáš"

"Ano ségra, neboj"

"Počítám stím Luci. Tak zatím sestřičko"

S užásem sleduji Davidovy kroky při telefonovaní.

"Tak vše vzkazano, neboj na nic nezapomene a za chvilku tu jsou" usměje se David.

"Ty jsi prostě nejlepší" usměji se na Davida.

"Tak já se jdu převléct" zvedám se pomali ze žídle a odchazím do ložnice.

Sotva si stihnu obléct kalhoty u dveří se rozpívá zvonek 'ajaj oni už jsou tu' pomyslím si a rychle si oblékám i triko. Poslouchám Davidovy kroky miříci ke dveřím.

"Ahoj Luci a Dane" víta David naše spolucestujicí. " Dej te ji ...." "minutku" dokončím větu za Davida. A vítam Lucii a Dana. Obouvám si boty a pokyvem hlavy dávam najevo že jsem připravena na cestu. David vezme batoh s věcma a Lucie s přítelem mezitím jdou ze schodu a ven k mému autu. Já je nasleduji.

'Uf a je to tady, hurá za dobrodužstvím! ' pomyslím si v duchu.

Přistupuji k autu a odemíkam jej. Otevíram zadní kufr a před jízdou dělam rutiní kontrolu auta. Mezitím přišel i David, dáva batoh do kufru auta a to samý. Všichni postupně nasedáme do auta, a výražíme na cestu.

BĚHEM CESTY

"A-Angeliko?“ ozve se ze zadního sedadla Lucie. "Ano?" odpovídam a koukám před sebe. 

"Máš se?"

"Já skvěle a co ty?"

"Bájenečně až na to že Dan..."

"Co s Danem?" Zpomaluji kdyby bylo nutný zastavit

"Nic měl jsem jen ráno pochybosti" odpovída Dan za Lucii

Chvíly mlčím

"Jaký pochybnosti Dane?"

"Víš kde to stojí přesně?"

"Jístě že vím, jinak bych nemohla vědět kam jet" usmívám se.

"Táák bando z hluboka nadechnout už tam budem" dodávam.

Zastavuji nedaleko budovy. Všichni vystupujou z auta a já taky.

Pozoruji všechny jak se tvaří, ale jejích užas v očích je k nezaplacení. Já sama jsem nadšena z toho co nás čeka. I když nějaký malinky strach mám, ale nedávam to znát abych nevyděsila ostatní. Každopadně jsme na celkem dosti podivuhodným až tajemným místě.

"Tak všichni připravení?" usmívám se.

"Ano" ozve se první hlas

"ANOOOO" ozve se Lucie.

"Já taky" ozýva se jako poslední Daniel.

"Tak dobře. Tak jdem na to" zavelím a vydame se pomali štěrkovitou cestou směrem k budově.

PŘED BUDOVOU

'No panii' užasnu ve svých myšlenkách při spatření výsoké staré budovy.

"Tak jdeme!" přebíra velení Lucie a vstupuje na schody vedoucí k hlavním dveřím. Teda kdysik tam nějaký dveře možná byly. Teď už tam nic není. Jen ram dveří.

V BUDOVĚ

Mlčky společně kračíme chodbou. Zatuchly pach a popraskane stěny značí že se o budovu nikdo nestara ani že tu nikdo dlouho nebyl.

Zanedlouho se první odpojuji od skupiny a vchazím do první místnosti.

Místnost není nijak zvlášt zajimava, ale já jsem od přirody zvědava.

Popraskané stěny a polotma. Nic zvlaštního. Rozhlížím se kolem sebe. V horní časti místnosti je malinke okýnko, přes který i přes vrstvu prachu se snaží proníknout sluneční paprsky.

Začina mi být nevolno. Udělam krok a skacím se k zemi jak hadrová panenka. Tma. Jen tma. Nic nevidím, neslyším ani nevnímam.

Když znova otevírám oči, svití mi to oči prudké bíle světlo. To světlo je tak zakeřný pro můj zrak že se snažím oči znova zavřit. Slyším kroky. Znovu otevíram oči a hledám vinika těch kroku. Otačím hlavu na druhou stranu a vidim pana v bílem plášti. Doktor. Citím menčí ulevu. Asi jsem v nemocnici.

"Neboj te se slečno Rozbergová, všechno bude v pořádku" oznamuje mi pán v bílem plašti. Citím se vyčerpaně.Chce se mi spát. Znova zavíram oči.

Je mi zima. Otevírám oči. Jsem nějaka rozespala, slaba. Tělo mě odmíta poslouchat a mozek odmíta pracovat. Už to světlo není tak prudké. Ale kde to jsem? Rozhlížím se po místnosti. Všechny stěny jsou bíle. I já jsem v bílem?! Proč?

Snažím se posadit. Kde to jsem? Kde? Mozku funguj! Mozek odmíta dělat svou práci.

Konečně sedím. Se zděšeným výrazem se dívam kolem sebe. Stěny jsou měkke. Dveře divné, a já spala na madračce.

Dveře jsou divné? Jo jsou. Procpane molitanem a ve spodní časti dveři je male okýnko. Tak male že by jím prošla jen kočka. Nebo i menčí zvíře.Já se bojím. Nevím kde jsem ani proč. Možná tuším kde jsem, ale proč už ne.

Ty male dvířka ve dveřích se otevřou a někdo mi dovnitř hodí talíř. Po čtyřech k talíři s něčím dojdu. Zašklebím se nad tím a odmítám jest. Vypada to jako divná hmota. Jak hrachová kaše hodně zahuštěna tak moc že by se to dalo použít jako beton. Spíše jako cihla.

Zpět ulehám na matraci a snažím se spát.

Mezitím Dan, Lucie a David pokračujou dál chodbou. Když v tom se odpojí i Lucie. Kterou zaujme místnost s kolebkou.

Když Lucie vejde do místnosti hned ji zaujme dětská kolébka. Starší modrá barva na kolebce prozrazovala že kolebka tam leží delší dobu.

Lucie si k kolebce poklekla, jemně konečkami prstu přejela hrany kolébky a začla plakat. Plakala z lítosti. Nedávno přišla o nenarozené dítě. Hodně dlouho na něm s Danem 'pracovali' a když už se zadařilo tak zas o něj přisli. Docela smutný a pro Lucii byl velký šok vidět kolébku v takové budově.

Plakala. Pláč nedokazala sama zastavit.

"Kapesník ma draha? " ozval se za jejímy zády žesky hlas.

"Ano děkuji a...." nedokončí svou větu když v tom se zarazí a kouká mlčky před sebe.

Mezitím kluci pokračujou dál cestě chodbě, tu a tam jeden z ních obdivuje popraskane stěny a staří budovy..

David začne být malinko unavený a začne se rozhlížet kolem sebe zda-li někde by se dalo na malou chvilinku zdřímnout.

Zanedlouho po pár krocích zahledne po svém boku místnost s operačním stolem.

Stojí na prahu místnosti a kouká do místnosti. Popraskané stěny a špinaný operační stůl napovída o tom že tu nikdo neoperoval minimalně 20 let. Vkročí do místnosti. Sunda ze zad batoh vytahne z něj spácák a položí si jej na stůl.

Znova se divá kolem sebe zda-li nikdo není přitomem. Jemně osvětlená místnost napovída že není.

Ulehá na stůl a zavíra oči.

Daniel se otočí za sebe a když zjisti že v cele chodbě zůstal sám, začne se děsit toho kde jsou ostatní. Uděla krok a omdlí. Nevníva nic kolem sebe ani to že kolem něj proběhla myšší rodinka.

Angelika:

Znova otvírám oči a pomali se protahuji. Skoro jsem zapoměla kde jsem.
„Jé tak krásně jsem se dlouho nevyspala“ zamumlam si pod nosem.
„ehm ehm“ ozve se prapodivný kašel od protější stěny.
Se zavřenými očima se snažím najít vhodný slova „ Nic nechci, děkujeme, vypadněte“ zamumlam potichu pod nosem.
Hlas se dá do zpěvu „ You Are a Pirate...“
Otevírám oči se slovy „ Ty slova...“Sleduji mladého muže předemnou. Obvykle bych se cizých lekla, ale při pohledu na něj mi někoho připomina. Takové to Deva-ju že někoho znáte nebo jste někde byl. A já ten pocit měla při pohledu na mladíka. Tady mě už nic nepřekvapí. S užasem jej sleduji.
Dlouhe vlasy do pulky zad, hnědozelené oči, a vysoka postava značí že mi asi až tak povědomý nebude, ale někde jsem jej musela zahlednout.

Lucie:
„Kdo jste?“ ptá se vyděšena Lucie koukajicí před sebe na neznámou ženu.
„Ach pardon jmenuji se Gita Romanová místní setřička“ žena se usměje.
Lucie kouká s otrvřenou pusou na sestřičku. Nedokaže se zbavit udívu při pohledu na ženu. Krásna blondýna staršího věku.
Sestřička natahne ruku před sebe aby pomohla Lucii vstát ze země.
„Pojď te pomužu vám, uvařím vám kávu a bude líp. Uvidite“ usměje se sestřička.
Lucie jako vyměněná před sebe natahne ruku a nechá si pomoct se povstavit na nohy.

David:
"Skalpel prosím" promluvý neznámy mužský hlas.
"odsavaní" ozve se ženský hlas. David zmatený a vyděšený se snaží otevřít oči a pohnout se. Nejde to!
Všechny pokusy jsou zcela neuspěšné! Neznáme pípaní někde v jeho v blízkosti a podivuhodné zvuky jej děsi.
Najednou vše utichne. David vyděšený znova opakuje svůj pokud. Ale i tentokrát bez uspěchu.
Něco jej štipne do krku a znova upadne do zapomění.
Když se po pár minutách znova probudí, ve zmatení otevře oči. Bíle světlo bijici do oči jej donutí oči znova zavřít. Naslouchá jen okolním zvukum.
"Kde to jsem? "zašeptá vyčerpaně.
"Ničeho se nebojte, já jsem..... "

Daniel:
"Ach sakra, moje hlava! " zakleje Daniel při prudké bolestí hlavy v tmavé místnosti.
"Kde to jsem?" snaží se nějak z místa zorientovat a tak se rozhlíží kolem sebe. Nějaký střípek naděje by mu ukazal že je v bezpečí.
"pššššššššššššštt" pští jej neznamej mužský hlas, zřejmě nedaleko něho.
"Kde to jsem? " vykřikne vyděšeně Daniel kterýmu bije srdce jak o život a takový strach co má že by se v něm člověk krve nedořezal.
"Ničeho se neboj a už spí jinak tam na tebe vletím! " okřikne jej další cizý hlas.
"Neboj se, zítra ti vše povím" ozve se ženský milý hlas.
Daniel jak male dítě uposlechne a usiná.

Angelika:

S užasem sleduji mladíka. Takové Déjà vu co mám se nedá přehlednout. Mladík mě jen sleduje, což mě značně znervozňuje.
"No tak kdo jsi?" snažím se navazat konverzaci, ale marně. Mladík se jen na mě zdlouhavě podívá a mlčí. Nenechávám se odbít a zkouším to znova "já jsem Angelika a ty?" Ale opět marný pokus. Sakra tak kde je chyba? Nevím, nelibi se mi to už. Ta prapodívná hra mě přestavá bavit a upouštím uzdíčku svých nervu.

"Nechceš mluvit?! Nemluv!" vztekle si sednu do kouta a pohouvám se jako kdybych byla blázen. Však já jsem blázen! Blazním jen z toho že je tu přitomnost cizýho člověka, který semnou nemluví a jen na mě kouká. Nekouká on přímo zíra! Je mi to nepřijemný! "Jan Chestrefild" ozve se potichu mladík. Z hluboka se nadechnu a začnu se dusit kašlem. Trošku hraneho kašle ještě nikoho nezabil. Jenže z té hry co jsem začla hrát se začla stávat skutečnost. Dusím se a nedokaží se nadechnout.

"DOOOKTOOORAAA!!!!!" slyším řev mladíka. Tak přece jen promluvil pomyslím si. Je mi zima. To je můj konec. Pomyslím si.

Lucie:

Postaví se na nohy a potichu pozvdechne. Jak malé dítě nasleduje kroky sestříčky. Nevníma ani kudy jdou, ani ji nepřekvapuje že za tou škaredou místnosti kde byla dětská kolébka u které ona plakala je místnost, krásně bíle vymalovana, na stěnách jsou obrázky květin a celá místnost pusobí tak klidně.
"Prosím posaďte se" Pobízí sestřička Lucii a naznákem ruky ukazuje na kožené černé křeslo. Lucie se mlčky posadí a rozhlíží se po místnosti.
"Kávu dráha?" Taže se sestřička. Lucie mlčky pokyvne. Lucie jak vyměněná jen sedí a mlčí. Nevnímá ani čas, ani prostor. Vnímá jen přijemný hlas sestříčky.
Zanedlouho sestřičky nese dva šálky kávy. Ta láhodná vůně kávy jen napovídá o tom že káva je čerstvě pomleta.
Lucie natahne ruku pro šálek kávy a mlčky z něj usrkne.

David:

..Doktor Cawes, prodělal jste těžký otřes mozku. Ležíte v nemocnici sv. Františka.
"Co prosím"? pošeptá David.
"Měl jste autonehodu" dodává doktor.
"Autonehodu"? diví se David.
"Ano, ale ničeho se nebojte dali jsme vám Analgetikum a jste v té nejlepší péči"
"No super" pronese sklesle David.
"A teď jsi pořadně odpočíňte" zdůrazní lékař.
David otočí hlavu na levo a usíná. Jeho tělo je slabé tak že ani nedokaží déle zůstat vzhuru. Má pocit jako kdyby mu někdo nebo někdo chyběl, ale nedokaže sám přesně určit oč jde.

Daniel:
"VSTÁÁÁÁVÁÁÁMEEE!!!" rozhlehá se cizý mužský hlas místnosti. Daniel se jen přetočí na druhý bok zdlouhavě zívne.
"Ještě chvílku" zamumla pod peřinou.
"Žadné vychrapavaní" ozve se ten samý hlas v těsné blízkosti Daniela.
S leknutím vyskočí z postele s hlavou skloněnou dívájicí se do země.
"No tak to dobré ráno princezníčko" ozve se ironický hlas neznámeho.
"Všichni po jídelny na snídaní, po snídaní pujdeme na procházku, a na ty nejhodnější z vás čeká odpoledne překvapení!"
Celou místnosti se rozhlehá vícehlasný jásot.
Daniel se klopenou hlavou nasleduje ostatní. Někdo Danielovy položí ruku na rameno. Leknutím sebou cukne, ale otočí se a oči se mu rozjasní při pohledu na....

Angelika:
1.faze:
"Kd-ee kde to jsem?" Vykokta ze sebe při pohledu na oslňivé bílé světlo. Někde v její myslí ji myšlenky napovídaji že něco není v pořádku a ona zřejmě už nežije. I kdyby jen věděla jaka je skutečnost.
"Já nejsem mrtvá" pronese.
"hááááloooo?!"
"Neboj děvče za chvilku to budeš mít všechno za sebou" Pronese neznamý hlas.
 

2.faze: "Jak mužu být mrtvá když dýchám?"
"Já žiju!!! Já žiju! Žiju!! Vidíte to?" Vztekle padne na kolena a začne pěstma bušít do něčeho pevného co připomína podlahu.
 

3.faze:
"Prosím bože slyšíš mě?"
"Vím že mě slyšíš!"
"A co mí přátele? Já je tu nemohu nechat"

"Já musím žít! Svět mě potřebuje"
"Copak nelze vyměnit mladý život za starý? Nech mě žít prosím já se polepším" S pláčem hovoří směrem k nebi.

4.faze:
Sedí, kolena si silně tiskne k bradě a něco si brdlá.
"Já nechci ještě umřít" Pronese s klidným hlasem si do kolen.

5.faze:
"Bože vem si mě k sobě, když to tak musí být, tak ať to tak je"

"Dneska je tvůj štastný den!" Pronese druhý cizý hlas.
Angelika nechápavě kouká před sebe.
Skutečnost:
"Petře děkujem ti za včasnou reakci, díky Tobě bude Angelika žít. Ty jsi ji zachranil život. Nebýt Tebe mohlo být hodně pozdě" Poplacá radostně po ramení jejího spolubydlícího doktor Cawes.
"A bude v pořádku?" starostně se zeptal Petr.
"Ano bude, brzo se produbí a měla by vidět známou tvář nemyslíš?" usměje se doktor.

Lucie:

"Jak se jmenujete má milá?" zepta se mile sestřička.
Lucie se z hluboka nadechne a usrkne si ze šálku kávy,zvedne oči a usměje se na sestříčku. Je to snad první náznak komunikace od chvíle kdy vešla do sesterny.
"Jmenuji se Lucie" Zamumla si pod nosem. Sestřička se pousměje a zasedla za pracovní stůl který obsahoval krom psacích potřeb i nějaké papíry.
"Lucinko má drahá, budete mi dneska pomáhat?" natahne před sebe ruce s propletenýma prsty.
Lucie se nechápavě podívala.
"I zdravotní sestřička potřebuje kolegyni" usmála se Gita.
Lucie mlčky přikývla.
"Tak začneme třeba zde" Gita se mirně vykloní a otvírá šuplík u stolu"

David:

"Dobré ráno krasný princi" usměje se slečna sestřička když David znova otevře oči.
David se mlčky pousměje a prohlíží si sestřičku očima. Téměř ji až svléka pohledem.
"Jak se dneska citíte medvídku?" zepta se znmova sestřička milým hlasem. Její hlas byl pohlazení pro uší.
David se protahne a hlasíte zabručí jako medveď v říjí. Sestřička se zachychotá.
"Baječně a ty kotě?" jemně pohladí sestřičku krásnou brunetku v nádherném sesterském oblečku pravou rukou po levé noze.
Sestřička se pousměje a předkloní se k Davidoy tak že vidí její nádherné ňadra. Při zjištění že kráska nemá podprsenku. Při tohle pohledu David začne pod peřinou stavět "stan".

Daniel:
jeho starého dobrého přítele Martina. Trampa a společníka.
Martin a Daniel spolu travíly jako mladí kluci spostu času v přírodě. Pod stanem nebo pod širákem, a hlavně na vyšlapu aby pokořily v ČR různé vrcholy a různě zajimavé i meně zajimavé místa. Když se jednoho dne po Martinovy slehla z ničeho nic slehla zem. Pátraly po něm všichni přátele, rodina i ta druhá rodina, trampové. Ale po Martinovy vidu ani slechu. A tak se celý přípád po dvou letech uzavřel jako nevyřešený.
Dokonce přátele trampové alias smečka toulavých vlku, jej hledala na jejich oblibenem místě. U Hágenové štoly. Ale tam taky nic.

Angelika:

"No zřejmě máte pravdu" pousměje se Petr na doktora.
"Tak tu prosím zůstaňte" Dodá doktor Cawes při odchodu.
Petr povzdechne a zdlouhavě se zadívá na Angeliku. Vypada jako šípková růženka při stoletem spánku. Usadí se na kraj nemocníční postele a chytne spíci Angeliku za ruku.

"Princezno, princezno" Pronese smutným hlasem. Slza z jeho očí mu pomaličku steka po tvaří. I přes ten smutek se pousměje a slzu si setře. ¨

Lucie:

"Lucinko, můžu vás o něco požádat?" Usměje se Gita.
"Ano povídejte" odvětí Lucie a pousměje se.

"Pozvěte prosím našeho prvního pacienta dále" Posadí se Gita za malý lékařský stůl.

Lucie se pousměje a vstáva ze žídle. Její kroky první kroky směřujou ke dveřím. Otevře dveře a začne se rozhlížet po čekarně.V čekarně sedí jen stará paní a malý chlapec s modřinou pod okem. Když to Lucie spatří tak se ji vhrnou slzy do oči, ale nedá na sobě tuto slabost znát. Sebere veškerou svojí sílu a s klidem pozve paní s malým dál.

David:
"Mám pro vás dobrou zprávu" dodá setříčka svým milím hlasem.
David zvědavě zvedne oči a s nadšením čeká jakou skvělou zprávu se dozví.
"dneska se podívame ven" usměje se sestříčka.
"ven?" nechápavě se zeptá David.
"Ano doktor Cawes vám dnes povolil procházku s doprovodem"
Davidovy se rozžáříl usměv na rtech stím jakou měl nevyslovnou radost nedokazal ani pořádně popsat.
"A kdo mě doprovodí?" nesměle se zeptal.
"Já" uculí se setřička.

David se uculí radosti.

"Tak teď se pořádně posílněte a odpoledne vyrázíme" dodá sestříčka a dá se na odchod s pokoje.

Daniel:

"Kde se tu bereš starý brachu?" s usměvem na tvaří víta Daniel svého ztraceného přítele. Podá mu ruku na uvítanou.

Martin mu ji jemně stiskne. Přece nechce svému přítely ublížít silným stiskem ruky.

"já už ani nevím, ale jsem tu.... " zarazil se Martin. On sám neví jak dlouho tam je, ani nkde se tam vzal a ba naopak nechce svého kamarada vyděsit, ale svoji přítomnosti spíše potěšít.

Daniel s nadšením a nedočkavosti čeka na odpověď Martina. Přece jen vidět svýho kamarada po tolika letech je pro něj velka čest.
Hlavně obrovská rádost.
"odjakživa" Pokrčí Martin rameny. Daniel jen mlčky přikývne.

Angelika:

"Dobré ráno" pronese zachraptělým hlasem. Pomaličku pootevře oči, když vidi vedle svoji nemočniční postele Petra pousměje se.
Během jednoho okamžiku cití na své tvaří vlhký dotek jeho rtu.

"Měla jsem divný sen, ale byl zároveň byl tak nádherný" potichu pronese Angelika.

"Copak se ti zdálo" pousměje se Petr a nadále drží Angeliku za ruku.
"zdálo se mi o nás dvou" pronese potichu.

"Zdálo se mi že jsme drželi za ruce někde na louce a pří zapadu slunce jsi mě něžně polibil. Bylo to táák nádherně romantické"
"něžné" doda zasněně Angelika.
Petr se jen posuměje "dosti zajimavý sen" dodá s klidem.
"A tak živý" odpoví zasněna Angelika.

Petr ji opatrně ji opatrně znova chytí za ruku.Angelika mu jeho ruku stiskne. Petr se nervozně a zaroveň nechápavě pousměje.

"Spala bych" Dodá tichým hlasem Angelika

"Tak spinkej" pošepta ji Petr do ouška a nežně polibi na tvář.

Lucie:
"Tak se podaďte" Pobídne Gita starší paní s chlapcem.
Lucie poukáže na židly na kterou by si měla paní usednout. Paní mlčky usedá a malý chlapec stojí vedle ni.
"Jméno?" zeptá se Gita paní a pousměje se na chlapce.
"Šimon Kraul" pošeptá paní chraplavým hlasem.
Lucie mlčky přistoupí k regálu se šuplíky a vytahne bilou mohutně obsahlou složku malého Šimona.
Pomali ji položí před Gitu která jen mlčky děkovně pokývné.

Lucie nervozně pozorovala malého kluka a smutně skloni hlavu při pohledu na modřinu pod okem.

"Tak co vás sem přívadí?" snaží se Gita navazat konverzaci s paní a malým Šimonem, pousměje se na paní, ale nedokáže si nevšimnout modříny pod levým okem.

David:
"Připravený? šibalský se pousměje sestřička.
"Vždy a všude" odpoví rebelský David s usměvem.
"Tak jdeme" povzbudí jej setříčka k chuzí.
David si nervozně sedne na postel a hluboka se nadechne. Postaví se, ale při pohledu na krasnou sestřičku se znova usadí na protější postel.
Sestřička se starostlivě na něj podíva.
"Vše v pořádku sluničko?" zeptá se jen svým mílým hlasem a jemně jen pohladi po tváří.
Ale to pohlazení v Davidovy vyvolá jistý pocit při kterem se mi postaví i to co nechce.

A nebavíme se o vlasech na hlavě a nebo o chlupech na ruce ale o dosti intimních věcech.

David zvednul hlavu a pousmál se na ni "ano, jen mám malý problém" a prstem poukáže na svůj rozkrok.

Setříčka se jen rebelský uchychne a začervena se.
Předkloni se k Davidovy a šahne se do svýho hlubokýho vystříhu a jemně se tam poškrabe "tak stím něco udělame" pousměje se a jemným polibkem na ucho nežně provokne Davida.

"mmmmm" odezní David

"Mám pokračovat?" pousměje se šibalský sestřička.

"Anooo prosím" odvažně odpoví David.

Sestříčka si šahne pod svůj pracovní oděv a pomali svléka kalhotky.

Pohldně se posadí na Davidovou postel a roztahne nohy od sebe. Její ruka pomali bludí po jejím těle. Pomali se hladí po noze a nakonec zabloudí v rokzroku. Její prsty v jejím přirození si začnou hrát a sestříčka teče vzrušením.
Potichu začne vzdychat.
"Pomužeš? Ptá se sestříčka vzrušeně.
"Anooooo" odpovída vzrušeně David.

Daniel:

„No tak jdeme“ Pobídne Martin Daniela.Daniel jak slušná ovečka nasleduje Martina.
„Kamo, dál bych si pivko“ Povzdechne smutně Daniel.
„Neboj brzo si dáme, to ti slibuji“ Pousměje se Martin a jemně popláca Daniela po zádech.
Než stihl Daniel cokoliv říct jeden z chovancu mu bez důvodně zabodne nůž do zad.
„Néééééééééé“ vyhrkl ze sebe Martin. Se slzami na krajičku obejme padajicího Daniela a pomali se v náručí sním sunul k zemi.
„Dooooktora!!! Hneeeeed!!!“ prosím.. zašeptá pod nosem.
Daniel ze svých sil se na Martina ještě usměje.
„Né brácho to mi nedělej, neboj budeš žít!“ S pláčem se snaží Daniela udržet v kontaktu, ale možná je pozdě, a možná ne...

„Néééééééé“ vykřiknu vyděšeně. Otřu si své orosené čelo potem.
„Zlej sen lásko?“ ozve se zamnou pro mě velice známy mužský hlas. Můj přítel. Dívám se vyděšeně kolem sebe, a hledám jakýkoliv naznak jen toho že už nespím. To že vedle mě leží můj přítel mi moc velkým důkazem nepřijde. Sednu si na kraj postele. Dýchám velice zhlubova. Ten sen byl víc než šilený. Byl tak reálně živý, až mi mráz přeběhl po zádech.

„Milačku pojď spinkat“ Snaží se mě utěšít David. Postavím se vedle postele. Natahuji ruku před sebe k židly kde mám župán a oblékam se.
„Ne milačku nezlob se, já to musím rozdýchat“.
„Tak dobře“ Povzdechne David a vstava a jde mi za zády jako můj doprovod ven.
Opatrně odemykám vchodové dveře a opatrně vychazím ven. Chladivo venku a vůně lesa mi jasně dáva najevo že jsem v realitě. Šahám do kapsy županu a vytahuji cigaretu a zapalovač.
Pomali si zapalím cigaretu a potahnu si. Vydechnu šedomodrý obláček dýmu který se ve vzduchu rozplyne jak pára nad hrncem.
Ze zadu mě objímá David a letmým políbkem do vlasu mi dáva najevo svoji přitomnost. Stále si v hlavě přehravám všechny scény ze snů který si pamatuji. Ani jedna ze scén mi nedáva smysl. Ba naopak celý sen byl pro mě velký nesmysl.
Ale dost mě zaraží pár jmén. Doktor Cawes? Kdo to je?? A sestřička Gita? Boha jeho co to je za ženskou? A ta kost která mi svedla Davida? A jo Davidek si vrznul! Hajzl jeden! On si vrznul a já zůstala na suchu? To nééé! A jo byl to sen. A dále Petr Chesterfield? A to je kdo?? Ale ten kluk by stál vážně za hřích. Ale jen v tom snů. Nedokaží si představit že bych měla Davida podvést. Jen z tý myšlenky je mi na blití..

Ten sen mi nedá ještě hodně dlouho spát, ale díky bohu že to byl jen sen.. Doufám že se to nikdy nestane skutečnosti. Nesmí. To nikdy nedopustím....

Já Angelika Rozbergová slibuji že nikdy neklesnu tak nízko abych musela jet do lečebny. Slibuji že, budu dělat vše pro to aby můj vztah s Davidem byl co nejkrásnější a co nejdélší. Čestně slibuji že svého přítele budu milovat s dobrým i zlým, ve zdraví i v nemoci nikdy necouvnu jen protože se mi nebude chtít. Vždy pro něj budu ta druhá polovička a budu jen vždy podporovat v kreativních nápadech. A přísahám při satanovy i bohů, že svůj slib dodržím do konce svýho života. Nebo přinejhoším do konce našeho vztahu.
 

TAK PRAVILA ANGELIKA A CO BYLO DÁL VÍ

JEN ONA A NIKDO JINÝ …..