Psychiátrická léčebna 2

Občas máme pocit že se snámi točí celý svět a nelze to zastavit. Není to myšleno tak jak při pítí alkoholu, ale jak na houpačce. Jednou jsme dole a jednou nahoře. Někdy nám osud napíše takové stránky že máme dojem že je to náš konec. Ale co když dostáneme možnost si svůj osud napsat sami. Udělat něco co normalně ne. Splnit si své dětské sny. Někteří chtěli být hasiči jako jejich otcové a být za hrdiny a pomáhat. Někteří chtěli být statečnými rytíři a zachranit spanilou princeznu ze spáru zlého draka nebo zlého černokněžníka.
Ale co když jednou se nám skutečně dostane možnost si svůj dětský sen splnit?

Jedno hoodně tajný přání o kterém skutečně sníme a v myšlenkách si jej plníme?
Nebo co kdyby náše nejhorší noční můry ožijou? Je to nemožné? Taky jsem si to kdysik myslela, dokuď jsem si nezažila na vlastní kůži, rovnou dva sny. Noční můru a zaroveň nesplněný sen. Ale špatná kombinace toho co se muže stát, a stát by se nemělo. A ještě horší kombinace je když si ani nepřejete aby zrovna tento váš sen ožil. Ale osud je velice vrtkáva věc..

Někdy si přeji aby mi dál někdo do ruky prazdnou knihu a tužku abych si mohla psát sama co chci dělat, co si chci pamatovat, co chci řikat, jak se chovat, kdy se smát a kdy brečet...
Ale tohle vážně nelze.
Tak vám budu vyprávět příběh co se stál mě a mým přátelům....

Představovat se vám snad nemusím. Ale tak znova pro ty co mě neznají. Jmenuji se Angelika Rozbergová, na tomto světě jsem již krasných dvacetčtyři let, né nepřinesl mě čáp ani ufo. Neboj te.

Mezi moje zájmy patří, dobrodružství, adrenalin, svýho přítele kterého bych vážně za nic na světě nevyměnila. No, ale když jsme u toho tak za nějakou vážně skvělou nabítku jen vyměnim. To byl jen vtip. To bych mu vážně neudělala, i když on by mě možná vyměnil za motorku, tak já v tom případě za nějakýho krasnýho veterana. Ano jsem na starší, ale jen na ty auta. I když někteří muži stále balí na sbírku motýlu nebo obrazu, ten můj milaček mě dostal na jeho povahu. Ptáte se jakou má povahu? Skvěla otázka. Je to takový miláček se srdcem dobrodruha, je to člověk který by za mě dál ruku do ohně a já za něj. Je to člověk který věří srdcem a ne povahou. Není to žadný namyšlený člověk který by se chlubil svým autem, bytem nebo něčím jiným. Né to on ne. On se chlubí, ale jen dobře odvedenou práci. Chlubí se svoji partou, svými přátely. Proč by taky ne. Nemá důvod se za ně stydět.

No dosti slov o něm, ale o našem osudu.

Jako každý ráno mě David budil krasným přívítaním tak dnešnímu ránu tomu nebylo jinak.

Když jsem se chtěla postavit z postele, nějak to nešlo. Ucitěla jsem tupou bolest v zádech a nemohla jsem se pohnout. Co se děje? Že by záda se mi blokly? Celkem nemožné, a nesmí se to tak stát. Pokus číslo dvě, zkouším se protahnout. Bolest nechce ustoupit.
Začiná mi být do pláče, bolest je neuprosně velka a nepřijemná.

„Milačku?“ volám potichu z postele. David se postaví do dveří, když vídí že je mi do pláče rychle pochopí že něco není v pořádku. Přístupuje k posteli blíž. „Copak tě trapí andílku?“ usedá si ke mně na postel a jemně mě pohladí po vlasech. „záda“ vyhrknu ze sebe se slzami v očích. Letmě mě polibí do vlasu. „Zavoláme sanitku ju?“ povzdechne smutně a vytahuje z kapsy mobil.
Mlčky jen přikývnu, je mi jasný že bez lékařské pomoci se asi dneska z postele nedostanu..
David zvedne telefon a volá, „dobrý den u telefonu David, máme problém, moji přítelkyňi se zablokovali záda a nedokáže se postavit, vzhledem k velkým bolestem“ mlčky pokývuje.
„Ano, adresa je Mery Gold 1666/66“ znova mlčky pokývne. „Ano děkuji“ dovolá a odkladá mobil.

„Tak do pěti minut jsou tu určitě“ mlčky pokývu a otočím hlavu do strany a duchem nepřitomná se dívám na okno.

U dveří se rozezní zvonek a David mlčky vstáva z postele a jde rychlím krokem ke dveřím kde stojí dva sanitaří. Mlčky jím otevře dveře a ti vejdou do bytu. Mlčky ukaže prstem na dveře ložnice a sanitaří vejdou. „Dobrý den, slečno, tak co vás trapí?“ Mlčky se dívám na okno. David tedy odpovídá za mě.
„Zřejmě bloknuté záda“ odpoví David.

Sanitaří se na sebe jen podívali, mlčky pokývly a někam odešli. Vyděšeně jsem jen sledovala jejích kroky ven z bytu a nasledné kroky Davida. Co bude semnou? Pomyslela jsem si. Za nedlouho byly zpět i s nosítky. Nosítka? Prolétla mi myšlenka hlavou.
„Tak slečno, my vás teď odvezeme do nemocnice ke svatému Jakobovy, dáme vám infuzy a uvídíme co bude dál“ Mlčky jsem je jen sledovala a nechala jsem je dělat svou práci. Když mě oba zvedali a pokladali na nosítka, vyhrkly mi slzy do oči. Nemocnice. Jakoby toho nebylo málo.
Při převozu mi jeden ze zachranařu, ten mladčí zavedl žilou nějaký roztok po kterým jsem usla a měla bezesné spaní. Tak ani nevím kdy jsme dorazily do nemocnice ani co bylo pak. Když jsem se probudila ležela jsem na pokoji. Ale nebyla jsem tam sama, vzhledem k tomu že je tma, tak slyším jen jemné chrapaní, ale netuším kdo to je.
Levou rukou jemně patrám ve tmě a mávam sní jak na Vaclávaku. Mavám tak dlouho dokud nenarazím do nějakýho předmětu o který jsem si málem polamala klouby na ruce. No to by mi ještě schazelo. Záda mi stačí bohatě.
Konečkama prstů se snažím nahmatat do jakého předmětu jsem to narazila a tak zkoumám. Dle doteku soudím že je to nějaka skříň, ale jaka skřín. Toť otázkou. A skřín hned vedle postele? Na co??
V pravé ruce mi stále trčí nějaka jedla s hadíčkou. Nejspíše infuze jak o ni mluvily zachranaří.
Celkem je mi zima, ale je léto. Levou rukou si přitahnu tenkou deku až pod krk a snažím se usnout.
Z mého spaní a spankového snění mě vyruší nějaký šramot. „Krůcinál to ani v nemocnici nemůže být klid?“ vykříknu do pološera. Z tmy je pološero, což značí o tom že jsem prospala pár hodin.
„Omlouvám se slečno“ ozve se mužský hlas. 'No proto!' pomyslím si, ale hlasu nedavám moc velkou pozornost.
Abych se přiznala skutečně je mi mometalně jedno z jakých úst omluva vyšla.